Historie tzv. cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu

Protektorátní tzv. cikánský tábor byl v Hodoníně u Kunštátu otevřen dne 2. srpna 1942. Zřízení tábora s oficiálním označením Zigeunerlager II (Zigeunerlager I byl otevřen v Letech u Písku) předcházelo vydání nařízení „o potírání cikánského zlořádu“ z července 1942 (nařízení bylo kopií říšského vzoru platícího na území nacistického Německa od roku 1938), podle něhož bylo na území Protektorátu Čechy a Morava soupisem evidováno na 6 500 osob definovaných jako „cikáni a cikánští míšenci“. Část Romů a Sintů a s nimi některé rodiny osob považovaných za „po cikánsku žijící“ byli od začátku srpna 1942 internováni právě v nově otevřených tzv. cikánských táborech.

Kárný pracovní tábor a sběrný tábor

 Tzv. cikánský tábor v Hodoníně u Kunštátu byl zřízen na místě někdejšího kárného pracovního tábora (otevřen 10. srpna 1940) a sběrného tábora (od 1. ledna 1942). Kárný pracovní a sběrný tábor sloužily k realizaci pokřivené sociální politiky pro časově omezenou internaci dospělých zdravých mužů považovaných za „práce se štítící“ či „asociální“ a využívání jejich pracovních sil. Z celkové počtu 1032 káranců, kteří prošli kárným pracovním a sběrným táborem, bylo v táborové evidenci 167 (tedy 16%) z nich označeno písmenem C, tedy jako „cikáni“.

Podmínky v tzv. cikánském táboře

Hodonínský tábor měl kapacitu 300 osob v létě a 200 v zimě. Již během srpna 1942 sem ale policejní hlídky eskortovaly více než 1 000 převážně romských rodin včetně žen, dětí a starých lidí. Naprosto nedostatečné ubytovací podmínky v táboře poněkud zmírnilo, ale nikdy nevyřešilo stavební rozšíření tábora a ubytování internovaných ve stanech a zabavených kočovných vozech, kterými část nedobrovolných obyvatel tábora do Hodonína přijela.

Internovaní byli po příchodu do tábora podrobeni ponižujícímu přijímacímu rituálu sestávajícího z evidence, odebrání veškerých cenností a majetku, ostříhání a odvšivení. Všechny osoby včetně dětí starších 10 let byly podrobeny pracovní povinnosti, kterou vykonávaly buďto uvnitř tábora, v nedalekém kamenolomu nebo při výstavbě úseku dálkové silnice Plzeň-Moravská Ostrava.

Provoz tábora a ostrahu internovaných zajišťoval český personál sestávající nejčastěji z bývalých četníků. Po většinu existence tábora stál v jeho čele bývalý nadporučík četnictva Štěpán Blahynka. Velkou částí interakce s internovanými včetně vykonávání fyzických trestů byli pověřováni členové vězeňské samosprávy vybraní z řad vězňů či sem k tomuto účelu přivezení z koncentračního tábora Auschwitz I.

Kromě naprosto nedostatečných ubytovacích podmínek vězni trpěli nedostatkem potravin, pitné i užitkové vody, těžkým pracovním nasazením a byli také vystavováni násilí ze strany dozorců a členů táborové samosprávy. Katastrofální životní podmínky negativně ovlivňovaly zdravotní stav internovaných, zejména dětí. Ze 73 obětí hodonínského tábora pohřbených na farním hřbitově v nedalekých Černovicích mezi srpnem 1942 a lednem 1943 tvořily většinu právě ony.

V zimě na přelomu let 1942 a 1943 propukla v táboře epidemie skvrnitého a břišního tyfu, která vyústila v uvalení karantény. Od 17. února 1943 byli zemřelí ukládáni do hromadných šachtových hrobů nedaleko tábora na místě později nazvaném Žalov.

Za dobu existence tzv. cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu (2. 8. 1942–30. 9. 1943) v něm bylo podle dostupných pramenů koncentrováno 1396 mužů, žen a dětí, převážně Romů z Moravy. Nejméně 207 internovaných pobyt v táboře nepřežilo. 67 vězňů hodonínského tábora se pokusilo zachránit útěkem, většina z nich neúspěšně. 262 osob bylo z tábora propuštěno – většinou proto, že byli na základě rasových hledisek označeni za „necikány“.

Transporty do koncentračního tábora Auschwitz II-Birkenau

Na základě tzv. osvětimského výnosu Heinricha Himmlera ze 16. prosince 1942 měli být „cikáni a cikánští míšenci“ ze zemí střední a západní Evropy pod přímou kontrolou nacistického Německa transportováni do koncentračního vyhlazovacího tábora Auschwitz II-Birkenau. Nařízení platilo i pro Romy a Sinty v protektorátu, včetně těch, kteří byli koncentrováni v hodonínském táboře. 91 osob bylo z hodonínského tábora do koncentračního tábora Auschwitz I posláno již 7. prosince 1942 v rámci transportu tzv. asociálů. V noci z 21. na 22. srpna 1943 byl realizován velký transport 749 vězňů do koncentračního vyhlazovacího tábora Auschwitz II-Birkenau. Většina transportovaných v nacistických koncentračních táborech zahynula. 25 zbývajících vězňů hodonínského tábora do té doby pracujících na jeho vyklízení bylo 28. ledna 1944 transportováno také do koncentračního tábora Auschwitz.

Areál tábora po deportaci Romů

Po deportaci Romů byl hodonínský tábor dále využíván. Cvičily se zde jednotky Wehrmachtu, sídlila zde vojenská nemocnice Rudé armády a vojáci rumunské královské armády. V roce 1946 byli v táboře internováni staří Němci neschopní odsunu. 80 z nich pobyt v táboře nepřežilo. Mezi lety 1949 a 1950 zde byl umístěn tábor nucené práce pro odpůrce režimu komunistické strany. Dlouhá desetiletí byl areál někdejšího tábora využíván k rekreačním účelům.

Připomínka obětí v poválečném období

Po II. světové válce připomínal oběti tábora dlouhou dobu pouze prostý kříž z březového dřeva a kámen s vytesaným nápisem „Žalov obětí nacismu“ na místě hromadných hrobů nedaleko tábora. 18. března 1973 se zde konalo první veřejné pietní shromážděné organizované Svazem Cikánů-Romů (1969–1973). Na tuto tradici od roku 1995 navázalo Muzeum romské kultury, které každoročně vždy v neděli nejbližší datu 21. srpna pořádá pietní shromáždění. Péčí Muzea romské kultury a Obecního úřadu Hodonín byl v roce 1997 na Žalově vztyčen památník v podobě kříže. Autorem památníku je romský sochař Eduard Oláh (1955–2018). V roce 1998 nechalo Muzeum romské kultury na hřbitově v Černovicích umístit pamětní desku, jejíž autorkou je nevidomá romská umělkyně Božena Přikrylová.